Historie a současnost

Umělecká beseda byla založena 9. března 1863 předními osobnostmi tehdejšího kulturního a společenského života (B. Smetana, J. Mánes, V. Hálek, J. E. Purkyně, K. J. Erben, J. L. Zvonař ad.) – hudebníky, literáty, dramatickými umělci, výtvarníky, ale i teoretiky umění a poučenými „přáteli umění", kteří takto po pádu Bachova absolutismu byli odhodláni prosadit nové ambice: zbavit české umění dosavadního provincialismu a dát mu evropský rozměr.

Autorem loga Umělecké besedy je Josef Mánes. Inspiroval se varytem, staročeským mýtickým nástrojem v podobě pětistrunné lyry, který Mánes zpodobnil na titulní stránce bibliofilského vydání „staročeských hrdinských a milostných zpěvů" Rukopisu králodvorského v roce 1861. Týž motiv ve stylizované podobě využil v následujícím roce při návrhu loga a praporu zpěváckého spolku Hlahol doplněného heslem „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti", které nyní zdobí průčelí domu Hlaholu na Masarykově nábřeží v Praze pod Muchovou mozaikou. Hlahol Mánesovo logo dosud užívá, avšak v graficky upravené podobě. Představou mýtického varyta je inspirováno také symbolické logo Umělecké besedy, které spolek dodnes používá v jeho původní autorské podobě: Tři struny pětistrunného varyta zakončené stylizovanými květy symbolizují vzájemnost hudební, literární a výtvarné tvorby třech oborů Umělecké besedy. Začáteční písmena názvu spolku v iniciále vyvažují Mánesovu zajímavě nesymetrickou kompozici, která je patrně jediným dosud beze změny používaným českým logem.

Heslo Umělecké besedy „V umění volnost" velmi šťastně vyjádřilo bytostně svobodomyslnou povahu spolku, který ve svých třech odborech – hudebním, literárním a výtvarném – vytvořil už v prvních letech své existence širokou základnu pro plodné setkávání a vzájemné poznávání umělců všech generací i nejrůznějších názorových i estetických orientací, a to v duchu tolerance a vstřícnosti.

Ta ovšem nikdy neměla znamenat ani malé nároky na uměleckou úroveň tvorby svých členů, ani smířlivost vůči jakémukoliv jejich neetickému chování. Zvlášť charakteristický byl vždycky pro Uměleckou besedu také intenzivní zájem o souvztažnosti mezi jednotlivými uměleckými oblastmi a žánry, který pěstovala nejen v rámci diskusí na půdě spolku, ale i v řadě celobesedních vystoupení syntetické povahy. I když udržovala a ctila povědomí o kontinuitě domácích tradic, často se také dokázala rozhodně vymezit vůči jakémukoli konzervatismu a v neepigonském duchu přijímat podněty z aktuálního duchovního proudění v celé Evropě.

První dvě desetiletí činnosti Umělecké besedy byla mimořádně úspěšná. V těchto letech českému umění dominovala generace Národního divadla a skutečně jen velmi málo významných tvůrců stálo mimo besední řady. Za Hudební odbor jmenujme vedle mnoha dalších světově proslulého A. Dvořáka či Z. Fibicha, za Literární odbor, který byl jakýmsi „mozkovým trustem" sdružení, alespoň J. Nerudu, J. Vrchlického, J. V. Sládka, K. Světlou, J. Zeyera, za výtvarníky kupříkladu B. Schnircha, J. V. Myslbeka, M. Alše, A. Chittussiho.

Dalším významným obdobím besedy byla meziválečná léta. Od roku 1926 pořádala ve svém sídle na Kampě četné výstavy a rozvíjela bohatou koncertní činnost, obojí mnohdy s mezinárodním přesahem. Nadto všechny tři odbory spolku vydávaly své specializované revue, v rámci spolku fungovalo i největší československé hudební vydavatelství Hudební matice. V Hudebním odboru v té době působily takové osobnosti jako např. J. B. Foerster, J. Suk, V. Novák, V. Talich, v úzkých vztazích s ním byl rovněž L. Janáček i J. Ježek. Literární odbor, zejména pod vedením V. Dyka, byl široce založeným uskupením autorů nejrůznějších generací a poetik (mj. F. Langer, E. Hostovský, J. Zahradníček, Z. Kalista, J. Durych). Výtvarný odbor se mohl pyšnit jmény F. Bílka, J. Zrzavého, J. Čapka, J. Šímy, F. Tichého ad. Ani válečné roky neznamenaly radikální úpadek činnosti – tehdy do Besedy přicházejí dokonce členové pozdější významné výtvarně-literární Skupiny 42 (J. Chalupecký, K. Lhoták, F. Gross, J. Kainar, I. Blatný), takže lze konstatovat, že i v prvních dvou poválečných letech se dařilo besedě vcelku úspěšně navázat na dobu svého rozkvětu.

Teprve v důsledku února 1948 nastalo období postupně stále drastičtějšího omezování spolkové činnosti, zejména té veřejné, které – po krátkém vzepětí kolem roku 1968 – nakonec vyústilo v rozpuštění Umělecké besedy na počátku normalizace (1972).

Besední myšlenka však nezemřela nikdy, a tak už krátce po listopadu 1989 byla činnost besedy znovu obnovena, a to nejen zásluhou jejích pamětníků. Ukázalo se, že se beseda stala přitažlivou i pro mnoho umělců generačně mladších. Ti všichni tento spolek nevnímali jako pouhou nostalgickou vzpomínku na jeho slavná období, mnohem více si přáli navrátit jej do živého proudu současného uměleckého dění. Je důležité, že se podařilo navázat na většinu předchozích spolkových úspěšných aktivit, k nimž náležely především pravidelné koncerty v rámci hudebních Úterků, členské výstavy, veřejná čtení z knih členů, včetně opětovného vydávání vlastní revue pro literaturu, hudbu a výtvarné umění Život. Na nové cesty za naplněním besedního hesla v duchu původních besedních zásad, ale zároveň otevřená těm nejsoučasnějším podnětům, nyní vykročila už osmá generace Umělecké besedy. Její členové mohou být právem hrdi na svůj spolek, který je ve své trojdomosti jedním z vůbec nejstarších uměleckých uskupení takového zaměření v celé Evropě.